Great Ocean Road - první jarní vyjížďka, nepřejeďte koalu.

Na první jarní vyjížďku jsem se opravdu těšil, a byl jsem rád, že se nápad líbil i mým třem německým kolegům, kteří se ke mně přidali. Ano, opravdu se jedná o mou první – JARNÍ vyjížďku, v Austrálii je právě jaro, teploty se pomalu zvedají, pláže se připravují na novou sezónu. Mluvím o nejjižnější části australského kontinentu – Melbourne a jeho okolí, počasí je zde nyní značně dynamické, jeden den 25 stupňů slunečno, druhý den 13 stupňů a déšť. Takové střídání je zde ale asi normální, na okraji Pacifiku je celá příroda jakási divočejší a víc panenská.

D.Saiko INFO: tento článek není určen primárně pro blog idnesu, ale nakonec jsem si řekl, že ho zde zkusím prezentovat jako protiváhu k populárním zprávám na téma "motorkáři -> bezmozci -> dárci ogánů". Galerii k článku a diskuzi najdete na www.motopokec.cz.

Vzhledem k teplému počasí a mírné zimě (údajně minima kolem 12ti stupňů), možnosti jezdit na motorce 12 měsíců v roce, velké a krásné krajině a samozřejmě vzhledem k dostatečné kupní síle obyvatel, je Austrálie země motorkám a motorkářům zaslíbená. V současné chvíli je popularita motocyklů na vrcholu díky vítězství australana Casey Stonera v letošního ročníku MotoGP.

Prodejny motocyklů a doplňků jsou tu opravdu doslova na každém rohu. Nejsou tu velké samostatné komplexy jako u nás, ale opravdu běžné 'krámy' s motocykly vystavenými na chodníku.
Dalším rozdílem je, že se zde prodává více značek motorek dohromady, jsou zde všichni velcí výrobci, 'letí' zde hlavně 'japonci', Harley, BMW a italské motocykly. I ceny jsou přibližně stejné jako v Čechách, jen některé modely jsou tu jiné, nebo naopak chybí. Např. u Hondy zde z řady CBF mají jen CBF250, naopak je zde oblíbený docela hezký mne dříve neznámý model - VTR 250.

Motorky mohou parkovat na chodnících, před velkými budovami jsou pro ně vyhrazená parkoviště. Mít zde v centru města automobil je celkem problematické a parkovat se musí pouze v podzemních garážích, s motorkou tu ale nejsou problémy.

Co mi zatím zůstává nejasné jsou všechny ty vytuněné silné motorky, například hodně populární Fireblade nebo R1 a přitom striktní dodržování předepsaných rychlostí a limitu 110 km/hod na dálnicích. Jestli s tím opravdu všichni jezdí na okruh na nedaleký Phillips Island, nebo jestli motorky používají spíš jako roadstery nevím. Podobné to je s auty, jsou tu populární „okřídlená“ sportovní silná auta s V6 nebo V8 motory.

Naše nepříliš povedená motopůjčovna
Pátek - večerní projížďka

V takovýchto podmínkách mají smysl dvě kategorie motocyklů velké těžké silniční Harleye nebo naopak japonské/německé endura. Co na tom, že je Harley pomalý, těžký a špatně se s ním zatáčí. Dálnice stejně vedou rovně, a tak si k tomu ještě představuji sluchátka na uších nebo rovnou televizi, a jede se :-).

S endury je zde ve městě jiný problém – jak je dostat do přírody. Předměstí jsou zde hodně roztahaná, vzdálenosti obrovské, dálnice pomalé a nezábavné.


Pátek - večerní projížďka Ano, vzdálenosti jsou tu neskutečné. Je potřeba si uvědomit, že Austrálie není jen stát, ale opravdu celý kontinent, velikostí něco jako Evropa (celkem ale jen s přibližně 20ti miliony obyvatel). A tak zajet do sousedního velkého města není jako cesta z Prahy do Brna, spíš jako z Prahy třeba do Paříže. Zvyknout si na nové měřítko vzdáleností není úplně jednoduché, a proto se ještě teď cítím dotčený když zpětně vidím, na jak malou část mapy jsme se za ten víkend při najetých 900 kilometrech dostali ;-).

Ale zpátky k připravovanému výletu.
Začal jsem prohledávat na internetu půjčovny motocyklů, koukal na různé motorkářské komunity.
Nazval bych to tu takovým ustáleným prostředím. Je vidět, že se tu nemusí bát šmejdů stáčející kilometry, bazarů prodávajících kradené motorky a ani moto půjčovny se nemusí bát toho, že jim někdo motorku ukradne (asi je tu málo Čechů).


Vyjíždíme Půjčoven existuje celá řada, nabízejí zapůjčení různých motocyklu pro rozdílné účely, na různou dobu, za různé ceny a podmínky.
Zajímavý (a relativně levný) je například dlouhodobý pronájem skůtrů nebo endura, dají se zapůjčit stroje s odevzdáním v cílovém městě (tzn. bez návratu), o to cenově atraktivnější jsou pak konkrétní nabídky pro návrat takové motorky do své původní půjčovny.
Nejlevněji k zapůjčení z dospělých motocyklů zde vychází Yamaha XT660, půlroční zapůjčení např. za cenu 1900 AU$. Další zajímavostí je nabídka organizovaných vyjížděk, buďto přímo s průvodcem (motorcycle guided tours), nebo „jen“ s kompletně zajištěnou organizací (motorcycle self guided tours) – motorkou, itinerářem a ubytováním. Nadchla by mne například nabídka třítýdenní cesty napříč australským kontinentem. Ale to už je trochu dražší, a hlavně časově náročnější záležitost.

A abych nezapomněl, ceny benzínu jsou zde velice přijatelné, litr (mají zde metrickou soustavu) naturálu např. za 124 centů, při přepočtu 1AU$ = cca. necelých 17 Kč to vychází na krásných 20 Kč za litr. No jo, no, když my si holt v Čechách na daních rádi a dobrovolně platíme reprezentativní a efektivní státní aparát.

Poté, co jsme se domluvili na termínu, rozhodli jsme jednu z nejbližších půjčoven a šli jsme se domluvit.
Jen jsem trochu jsem měl obavy z toho, že Lars má akorát na motorku řidičák, jinak jí neřídil a Juergen seděl na něčem slabém taky naposledy před deseti lety (vím ale, že německý řidičák na motorku se dělá víc poctivě a s větším důrazem na praktickou jízdu, cvičení smyků, tuším že i jízdou na vodě atd). Michael má doma Horneta 900, a jezdí za sezónu přes 25000 km.

K projížďce jsme si na dva dny naplánovali Great Ocen Road – silnici po pobřeží s neskutečnými scenériemi divokého a velkého oceánu. Lars ji v jisté formě již jednou absolvoval autem, byl tedy naším průvodcem a věděl co stojí za zastavení a co naopak lze projet jen v rychlosti.


Great Ocean Road
Pravý oceán, originální surfař ;-)

Vybrali jsme si 3x BMVF650GS a jednou CB250 (pro Juergena, řekl že do větší nepůjde), „deal“ byl, že za cenu půjčení na dva dny budeme motorky vyzvedávat v pátek a vracet v pondělí, dostaneme v ceně bundy, rukavice, helmy, můžeme si vybrat boty - „sounds good“ - vypadalo to celkem dobře a byli jsme ujišťováni o tom, že „no hidden costs“ - žádné skryté poplatky.

Malou komplikací je místní zvyk dělat karetní blokace ve smyslu záloh pro různé služby, které se pak na kartě ruší, nebo refundují. Se svou bankovní kartou s tím mám trochu potíže, rušit nezrealizované blokace musím telefonicky, refundace jsou pomalé a celkově je to na mne dost divoké a nekontrolované zacházení s financemi. Na motorku se takto zálohovalo 1500 AU$, na účtu se mi přímo částka strhla, teprve týden po odevzdání motorek se tam zase objevila.


Panoramatick kýč :-)
Když jsme si v pátek přišli pro motorky, řekli nám, že CB250 pro Juergena není, že jí prodali a že si má vybrat něco jiného. Na větší motorku si ale Juergen netroufl, trochu jsme byli naštvaní ale prý tedy že pojede s Michaelem na jedné. Reakce prodejce byla, že tím ale ruší „deal“ a chce od každého 60 AU$ za páteční vyzvednutí + 20 $ za bundu. Jak milé a vstřícné. Víkendové vypůjčení jednoho motocyklu tedy vyšlo na 460 AU$.

Šel jsem si vybrat helmu – kopice levných helem které už lecos zažili, buď mi byla velká, nebo malá. Pak jsem našel jednu, která byla lepší, seděla mi perfektně, zato stav a křiklavě špinavě žluté provedení nic moc. Bundy byli v pohodě, rukavice a boty ale ne. Určitě to nebylo k tomu, aby si něco půjčovala případná spolujezdkyně, za ty boty by se nestyděl žádný bezdomovec ;-). No, ale něco co jakžtakž ještě drželo pohromadě jsme nakonec našel. Motorky ale byli v slušné, mé BMWF650GS bylo nejnovější, mělo najeto kolem 6000 km.
Ani jsem se už neptal na to, proč mi účtovali dalších neznámých 15$, byl jsem zticha, skřípal jsem ale zubama a těšil se na to, jak to na tu půjčovnu pěkně všem bonznu a pomluvím je v tomto článku. :D

Kýčovitý oceán
Kýčovitý papoušek
Kýčovitý klokan

Jeli jsme se ještě večer s Larsem projet po městě kolem pobřeží, najeli jsme docela příjemných 100 km a já měl radost, že snad přes víkend ukojím svůj skoro dvouměsíční moto-celibát. Vraceli jsme se už dost za tmy, zatím se tu pořád stmívá docela brzo, po šesté hodině už je šero.

V sobotu ráno jsme vyjížděli z centra směrem na Geelong, 70 km po rovné pomalé čtyřproudové dálnici nebylo moc příjemných, asi za hodinu a půl jsme se ale konečně dostali na normální silnici.

Nebylo to mé první řízení po levé straně a dokonce mi to přišlo příjemnější než autem, motorka je centrická, u auta se sedí na nesprávné straně a řadící páka je nalevo. Nejproblematičtější pro mne je odbočování vpravo na křižovatkách, je nepřirozené odbočit do „protisměru“ (nejvíc kolizí mám stejně ale pěšky, na chodníku se také chodí po levé straně).

Před Torquay jsme si dali snídani u McDonalda. Uznávám, není to dobrá firma, byla to směšná nedobrá a nezdravá porce. Nevím proč, mám určitou paraelu mezi McDonald a Microsoftem. Aha, asi to ale bude jen tím, že obě firmy začínají na M. ;-)

Kýčovitý oceán
Kýčovitý oceán
Brána k mořským čertům
Počasí bylo krásné, příjemných 20 stupňů, slunce.
Konečně jsme se dostali na pobřeží volného oceánu. Úžasné.
Přes ten víkend jsem si celkově zamiloval následující výrazy: „Amazing! Gorgeous! Beautiful! Unbelievable! Wunderbar!“ :-).

Pobřeží jak v tom nejkýčovitějším filmu, dvoumetrové vlny na kterých se proháněli surfaři, neskutečný pocit svobody a volnosti. Tisíce kilometrů té nejdivočejší vody, a pak už jen Arktida a jižní pól. Přepadla mne touha do vody skočit, ale vyměkl jsem (německy tzv. Weich-Ei, neboli Soft Egg), moře bylo ještě dost studená (surfaři měli neopreny). Vzpomněl jsem si jak den předtím bylo ve zprávách o útoku žraloka – zakousl se tentokrát ale jenom do surfařského prkna.

Foťák jsem nastavil na „continuous shooting mode“ a cvakcvakcvakcvak od severu k východu, od Aše k Tatrám … :-) Rozhodl jsem se totiž, že zkusím o víkendu panoramatické fotky, příště se sice vyvaruji některých hloupých chyb, ale už tak jsem z některých panoramat nadšený, ke stažení je najdete na konci článku.

Pokračovali jsme s častými zastávkami dál – cvakcvakcvakcvak, dostali jsme se k oficiální uvítací ceduli Great Ocean Road a pokračovali po malé klikaté pobřežní silničce s překrásnými výhledy.

Odbočili jsme akorát na jednu rozsáhlou golfovou plochu, o kterém se ví, že se tam dají potkat volně žijící klokani. Beautifful ! Sweet ! Lovely !
Golf sice nemusím, ale je to asi tím, že u nás je tento sport přijímán a prezentován jinak, hloupějc. Co jsem viděl zahraničí, je to zábava pro široké vrstvy zájemců, zde se zrovna učila hrát golf jedna čiperná důchodkyně.

Apoštolové
Apoštolové

Když jsme dojeli do Apollo Bay, chtěli se kluci vrátit k odbočce do „suchého deštného pralesa“, kterou jsme přejeli a kde jsou koaly. Zůstal jsem ale ve městě, procházel se po pláži v opět krásném zálivu a zhluboka dýchal a koukal do dálek …. Ano, a taky jsem sebou praštil do „kouta“ do písku, a za vln oceánu jsem na chvíli usnul. Krásné, romantické.

Kluci se vrátili, byli nadšení, „mají nafoceného hrozného hada kterého někde v lese provokovali“, prý tam musíme jest ještě zítra znovu.

V Apollo Bay jsme se ubytovali v hezkém bungalovu (180 AU$ pro čtyři lidi) a jeli jsme dál na západ – ke Dvanácti apoštolům.

Pobřeží se zvedlo, vlny se tříštili o písečné skály, ve vzduchu byl opar od tříště mořské vody. Opět plno krásných vyhlídek, plno focení. Nebyl to ale krátký výjezd, skoro 100 km jedna cesta.

Panoramatick kýč :-)
U Dvanácti apoštolů jsme byli asi v půl sedmé při západu slunce - „Amazing ! Gorgeous ! Beautiful ! Unbelievable !“ Kýč nad kýče největší, nejkrásnější, nejopravdovější.
Vše dokreslovala mrtvá velryba na jedné z pláží. Vyhlídka byla dokonce opatřena cedulí, že velryba je opravdu mrtvá a že se hýbe pouze pohybem mořské vody.

Pokračovali jsme ještě trochu dál na místo, kde moře prorazilo do pevniny hluboké tunely, uprostřed planiny jsou obrovské průrvy, v kterých se mlátí vlny a vznáší se nad ní vodní páry. Taková mořská obdoba pekelné brány. Bylo už ale dost šero, fotky moc kvalitní nejsou.

Nazpátek jsme se vraceli v naprosté tmě a ve velké zimě, muselo být pod deset stupňů. Cestou jsme se vyhýbali koale která seděla na silnici silnici, přemýšlel jsem, jestli by mne kousla kdybych se jí snažil přenést mimo asfalt.


Suchý deštný prales Když jsme se asi v deset dostali zpět do Apollo Bay, byli jsme zmrzlí a drkotali zuby. Ke všemu hrozilo, že nenajdeme žádnou otevřenou restauraci a tak jsem už počítal s tím, že večeří budou hotelové uvítací bombóny. Byla ale sobota večer, takže jsme otevřené restaurace našli, docela jsme si dali do nosu. Už jsem si taky našel na internetu co to přeně je „local Crayfish“, že to není žádná ryba, proto asi se v vyjímala v ceníku svou cenou. Třeba si jí někdy jindy k nějaké příležitosti dám :-).

Šli jsme pak ještě na pobřeží, koukali na hvězdy, třásli se zimou (ani přes večeři jsme nerozmrzli), a já byl smutný z toho, že nevím kde hledat souhvězdí Jižní Kříž. Neodjedu odsud, dokud ho neobjevím. A hledat ho nebudu. :D I noc byla příjemná – hluboká, tichá, vydatná, krásný vzduch ….

V neděli ráno jsme po klidné a vydatné snídani vyjeli směrem nazpátek a odpojili se do pralesa - národního parku Otway National Park. Nejdřív jsme si udělali pauzu u koal, jsou opravdu roztomilé, ale nepoznalo by se, kdyby dali do korun stromů plyšáky. Skoro se nehýbou.

Prales
Pomoooc - Koala !
TADY !
Pokračovali jsme pak dost dlouho divokým pralesem po nezpevněné cestě, na to byly ty naše BMW opravdu parádní, maximálně jsme si to užili, v tu chvíli jsem měl o svém budoucím moto-směřování jasno. No, uvidíme. Krásné scenérie neprostupného lesa, obrovské stromy utíkali kolem cesty, divočina široko daleko. Akorát příště už nevyjedu bez zásoby pitné vody, malá strategická chyba.


Apoštolové Odpoledne jsme přijeli k Otway Fly Treetop Walk – železným chodníkům v korunách stromů deštného pralesa. Docela hezké a milé, papoušci lítali kolem hlavy, ale v té správné romantice mi vadila masivní železná konstrukce.

Bylo horko, kolem 30ti stupňů.

Nedaleko od TreeTop Walk jsme navštívili Triplet Falls – vodopády v deštném pralesu a tam jsem opět byl jak u vytržení. Takovou zeleň jsem neviděl ani v žádném přírodopisném filmu, nejvíc se to podobalo Cestě do pravěku. Třímetrové kapradiny, obrovské stromy, bál jsem se aby na mě někde nevybafl mamut. Ale opravdu nádhera.

Bylo už pozdní odpoledne, do Melbourne jsme to měli tak 250 km, takže jsme se již nasměřovali zpět na Great Ocean Road. Jeli jsme v šeru a ve tmě, zajímavé ale bylo hlavně to, jak se po cestě střídaly teploty. Odhaduji +- 15 až 20 stupňů, v Melbourne bylo i v deset večer opravdu horko. Cesta byla pomalá, Lars už byl opatrný a unavený, celkem jsem ho stejně obdivoval, na první výlet na motorce to bylo dost náročné, za dva dny na úzkých silnicích a s velkým počtem zastávek jsme najeli přes 900 km.

Australská pastvina
Treetop walk
Kde je mamut ?
Protivná zase byla ta pomalá široká dálnice; tak jak jsem na polních cestách byl z motorky nadšený, tady se mi zdálo že je nějaká hlučná, slabá, pomalá, a že na ní dost fouká. Maximálku jsme si v tu chvíli dokázal představit tak na 140km/hod, to zvládne i moje CBF250.
Možná to ale bylo tím, že jme pravděpodobně u benzínky vzali 91 oktanový benzín, třeba by to na 95tku jelo líp. Pohrával jsem si s myšlenkou že bych doma zvedl na 250tce odpružení a dal na ní enduro gumy :-).

Ale celkově jsem byl už taky rád že jsme zpátky a že jsme dorazili v pořádku.

Těšil jsem se na to, že si budu hrát z fotkami, tvořit panorama a přemýšlet, co, kdy a kam příště. :-)

V souhrnu to byl ale hodně dobrý, dobrodružný a kvalitní počin.


Ó květeno všemocná, klaním se před tebou ...