O závodním okruhu na Phillip Islandu

a jak jsem jim to nandal a stal se závodníkem a dostal jednu virtuální medaili. Dlouho jsem se těšil, že si na vlastní kůži vyzkouším okruh na Phillip Islandu, na kterém v roce 2007 vyhrál Lukáš Pešek závod v kategorii 125 ccm MotoGP ...

Dovolte mi nyní pro své známé a kamarády popsat, jak dobrodružně minulý víkend proběhl.

Nejprve si ale neodpustím krátký úvod k Phillip Islandu a jihovýchodu Austrálie.

Ostrov Phillip Island se nachází asi 140 km jihovýchodně z centra Melbourne a je obklopen Bassovým průlivem, který odděluje Austrálii od Tasmánie. V češtině se uvádí název „Filipův ostrov“, tento překlad však považuji za nesprávný, protože Phillip v názvu není přivlastňovací tvar, ale přídavné jméno, tak jako existuje Svatojakubský kostel, tak zde tedy nejspíše existuje ostrov Filipský.

Ostrov sám o sobě je velkou turistickou atrakcí, nabízí krásné pláže s divokými oceánskými vlnami, přírodní parky s kamarádskými klokany a dotěrnými pštrosy, vyjížďky na ostrovy plné tuleňů, podívanou na malé tučňáky hnízdící na břehu a v podvečer vystupující z oceánu, scénické lety, rybolov, továrnu na čokoládu a mnoho dalších atrakcí.

Popularitě prostředí také odpovídají často zaplněné kapacity ubytování a jeho ceny.

Podnebí ostrova je tak jako v celém tomto koutu Austrálie značně dynamické a závislé na proudění větrů, kromě Tasmánie není na jih od pobřeží žádná další pevnina, vítr z jihu tedy může být i v létě docela studený a deštivý, vítr ze severu naopak bývá horký a suchý. A kdy je vlastně léto? Melbournské pláže mají letní sezónu označenou od listopadu do dubna, duben je ale spíš již podzim a naopak opravdu horko nemusí být ani v prosinci. Austrálie je sice označována za nejteplejší a nejsušší kontinent, jih je ale i na nás poměrně studený, vlhký vzduch pocitově teplotu ještě snižuje. Jedno nedávné léto vypadalo i tak, že opravdové teplo přišlo až na začátku ledna, tři týdny zde pak byla horká výheň, aby se poté počasí opět vrátilo do své dynamické podoby a chladných rozmarů. Nelíbí se vám, jaké počasí je právě teď v Melbourne? Počkejte hodinu, může být úplně jinak.

S Phillip Islandem souvisí i následující zážitek, který také formoval můj vztah k ostrovu.

Na začátku února 2009 jsme se zde několik víkendů odhodlávali k návštěvě Kinglake National Park a městečka Marysville, výlet jsme si naplánovali na sobotu sedmého, a protože jsme samozřejmě nevstali včas, rozhodli jsme se nakonec kvůli velkému horku jet právě na Phillip Island. Nikdy předtím ani potom jsem nejel na motorce v takové výhni, od nádrže jsem měl přes kožené kalhoty rudé spálené fleky. Osvěžili jsme se, Phillip Island nikdy nezklame.

Při večerní jízdě nazpět byla ve vzduchu cítit vůně hořícího dřeva (i přes pozdější morbiditu situace hořící dřevo opravdu vonělo), z kopců v okolí se valily kouřové mraky, některé úseky silnice byly odkloněné kvůli blízkým plamenům. Ten den Kingslake i Marysville víceméně lehli popelem, přes víkend uhořelo skoro 300 lidí, a tak nás Phillip Island zachránil přinejmenším od velmi nepěkného a dramatického zážitku.

Při plánování svých letošních turistických cílů jsem se - po své nulté a kvůli odletu předčasně ukončené - „závodní“ sezóně rozhodl, že si určitě musím zkusit na okruhu zajezdit.

Našel jsem agenturu pořádající volné jízdy, vybral termín, objednal zapůjčení motorky a výbavy, na víkend před jízdou naplánoval ještě nějaké cestování. Překvapilo mne, že cena volných jízd je skoro přesně stejná jako doma. Pondělí 27.9. byl poslední termín jízd mimo hlavní sezónu, ještě ve čtvrtek před víkendem ukazovala předpověď krásných 20 stupňů a slunečno.

V pátek dopoledne jsem tedy posbíral všechny organizační dokumenty (půjčení auta, naplánování výletu, dvě různá ubytování, půjčení motorky a vybavení, okruh) a vyrazili jsme. Detaily výletu nebudu zdržovat, nicméně Wilsons Promontory má jedny z nejkrásnějších a nejdivočejších pláží, jaké si dovedu představit, podél kterých vedou trasy vícedenních turistických výprav. My jsme šli celodenní výlet z centrálního parkoviště ve výšce 500 metrů nad mořem k oceánu a zpět, poctivých 20 km středně těžkého terénu s relativně nezanedbatelným převýšením a krásnými proměnami krajiny. Počasí bylo v sobotu perfektní, organizace klapla, všechno vyšlo. Akorát těch 20 km jsem si v neděli vzhledem k nadcházejícím jízdám vyčítal.

Na pondělí jsme ale už spali na Phillip Islandu, kde nebylo jednoduché sehnat ubytování, a tak jsme skončili v pokoji s vířivkou a zde typickými cedulemi o šetření vody, kdy se každá kapka počítá a kdy jsou v platnosti celoroční vodní omezení. To je ale na jiné téma a jiný článek, docela bych tomuto „enviromentální“ šílenství oponoval, taková represivní politika mi přijde nesmyslná a v této krajině, která je obklopená oceánem, kde je voda velice levná a kde se přes všechnu vodní hysterii pitnou vodou stále splachují toalety, k tomu mám své argumenty.

Večer jsem si ještě vzal do ruky schématický plánek okruhu, obkresloval ho propiskou a snažil se ho zapamatovat. A hele! Ten tvar přece znám! Docela mne to pobavilo, v roce 2007 jsme zde byli na motokárách a vzpomněl jsem si, že nám říkali, že trať je kopií závodního okruhu! Hezké a milé. Potěšilo mne, že po 20ti minutách motokár si tvary okruhu pamatuji, a s pocitem, že ze mne přeci jen ten závodník jednou bude, jsem šel spát.

Přes noc jsem se dost budil, ale už je konečně pondělí ráno, vstává se mi celkem dobře a cítím se svěží.

Akorát to počasí. Zamračeno, teplota 13 stupňů. A podle předpovědi přes den líp nebude.

Jedeme na okruh, odlišností od českých zvyklostí je nutnost registrace již při příjezdu k vrátnici, registraci/propustku musí vyplnit všichni, včetně přihlížejících.

V boxech se registruji na jízdy, půjčuji si oblečení, helmu, vybavení celkem „ok“, jen ty boty nejsou úplně ono. Trochu mně vadí, že v ceně kombinézy není zahrnut chránič páteře, beru si ho tedy „navíc“ za příplatek $50.

Na den jsou plánovány 4 skupiny jezdců, 6x20 minut jízd bez přestávky na oběd, přihlásil jsem se do středně pomalých, vypadá to tak na 20 lidí na skupinu. Půjčenou zánovní Suzuki GSXR600 sdílím s Angličanem, s kterým se budu na okruhu střídat. Rozprava je docela poctivá a dlouhá, jsme upozorňováni na to, že se nejedná o závodní přípravu, jsou zakázány jakékoliv laptimery a kamery, minule při jízdách prý padl každý osmý, máme se rozhlídnout kolem sebe. Já opravdu ale závodit nechci, chci si to odjezdit tak, abych si to co nejvíc užil. Nicméně obdivuji množství padacích špuntů na motorce – na kolech, na rámu, na motoru.

První jízda, první pocity. Po dojetí se tvářím kysele. Po pravdě - nic moc. Motorka mi moc nesedí, velký vítr, zima, divný posez, nesedí mi řazení jak mechanicky, tak s ohledem na rychlosti, prostě motor i posed CB1000R je naprosto jiný. Jednou jsem si do zatáčky „kopnul“ neutrál, navíc mne tíží zodpovědnost za cizí motorku. Okruh se mi zdá dost úzký s relativně velkými terénními rozdíly.

Zde je krátký výčet technických parametrů trati:

• délka tratě 4.445 s oficiálně 12ti zatáčkami, ale celkově poměrně jednoduchým a zapamatovatelným tvarem, jízda proti směru hodinových ručiček. Udávaná šířka trati 13 metrů, ale v zatáčkách podle mne tolik místa rozhodně není. Cílová rovinka 900m.
• traťové rekordy (závody včetně kvalifikací):
• MotoGP - Caser Stoner (Aus), Ducati - 1:28.665 4-Oct-08
• Superbike - Regis Laconi (Fra), Ducati 1098 - 1:31.050 28-Feb-09
• Supersport - Kenan Sofuglaolu, Honda CBR RR - 1:34.320 28-Feb-09

Dále přidávám svůj popis trati (který berte jako mé relativně laické osobní pocity, bez ambic odborné recenze).

Jízda začíná celkem dlouhým výjezdem na okruh do zatáčky č.1, z cílové rovinky je přes zatáčku krásně vidět oceán. Zatáčka je rychlá, stejně tak jako č.2, která by se také dala projíždět velmi svižně. Problém mám trochu s č. 3 – je rychlá, zároveň ale docela z kopce a dost mě tlačí do řidítek. Č. 4 – krásná vracečka, č. 5 – zanedbatelná, č. 6 – další krásná vracečka. 7 a 8 – zvlněná silnice. 9 a 10 – problém. Z devítky se vyjíždí do horizontu, který je stále ještě součástí zatáčky, za horizontem následuje sešup a hned pravá č.10, vycházející z dolíku. Podle mne nejtěžší část trati, jako divák dychtící po karambolech bych se postavil na přírodní tribunu u těchto serpentin. 11 a 12 – dlouhé rychlé zatáčky před cílovou rovinkou.

Celkově trať považuji za stranově vyváženou a hodně technickou. Věřím, že jezdec, který ji zná, si ji může za tepla a sucha královsky užívat.

...

Rozmrzelý po první jízdě sedám do auta, koukám na meteo-radar a vypadá to zle. Začíná pršet, rychlé prudké spršky se střídají s mírnými deštíky a chvílemi, kdy asfalt parkoviště usychá. Teplota klesla na 10 stupňů. Další dvě jízdy vynechávám a skoro tři hodiny sedím v zamlženém autě. Připomíná mi to letošní Honda den v Brně, kdy bylo 6 stupňů a propršelo, nebyl ale takový vítr. Kolegu Angličana už u motorky celý den neuvidím, při procházkách po parkovišti zvědavě okukuji pár motorek, které se během jízd nechtěně staly terénními, a u nich smutně postávající zabahněné postavy.

Jízda č. 4 - ještě je vlhko, ale prostě do toho jdu, pouštím starosti z hlavy, chci se soustředit, ale v klidu, jde hlavně o to si jízdu užít..

A hele.

Ono to nebude tak zlý, zimu jsem vyřešil mikinou a hned se jede líp, jen jestli mikina taky zahřeje pneumatiky.

Moc lidí nejede, pár motorek mne předjede, jeden o kolo, ale docela dobrý. Se Suzuki jsem už víc kamarád, kontroluji si řazení, líp se mi na ní sedí. Trochu mne akorát znervózňují papoušci uvnitř zatáčky č.2 a nějaká cizokrajná husa se žlutou hlavou u 6tky.

Jízda č. 5 – je sucho, vyšlo slunce, teplota pořád 10 stupňů, ale tohle by měla být nejlepší jízda. A taky byla, vše se povedlo. Po jízdě si vybíráme pěknou fotku, září ze mne spokojenost, říkám si, že kdyby to takhle skončilo, tak to bude povedený den. Taky se těším na vrácení zálohy za motorku $1500, což bude záplata na neplánovanými výdaji rozbitý rozpočet.

Jízda č. 6 – poslední jízda celého dne, 16:40 – teplota klesla na 9 stupňů, slunce už je níž, říkám si, jestli to už nevynechám. Mirky názor je, že jestli chci, ať jedu. Tak jo, ještě poslední jízdu a chci si ji vychutnat. Jdu k motorce, všichni už balí.

Škoda, že jsem se na to nevybodl. Ale člověk míní, život mění a kdyby jsou nesmyslné.

První kolo – pohoda, druhý kolo, pohoda, malinko víc za to tahám, ale zdá se mi, že rozumně. Na zatáčky si zvykám, koleno si sice už dneska ani náhodou nedám, ale docela to jde. Na rovinkách se nesnažím vytáhnout maximálku, nechávám se předjet, ale říkám si, že v zatáčkách bych se mohl docela držet.

Třetí kolo. Přichází devítka, horizont, taky už docela dobrý, i když to stále považuji za nejtěžší úsek tratě. Za horizontem dolů, přichází desítka – popotahávám za plyn, chci si ji hezky vykroužit, krásně a plynule se pokládám do zatáčky.

No. A to by bylo asi tak vše.

Další pocity asi takto: a kurva; hele ono to jiskří; prachy v pytli; to je jako všechno? už jsem se došoupal?

Zůstal jsem na asfaltě, vůbec nic mi není, nebylo to v žádné velké rychlosti, motorka je mimo okruh zarytá v bahně. (Co na tom ježdění v bahně lidi pořád vidí? Já to tedy taky zkusil, ale fakt nic moc!!!)

Celý rok jsem byl bez pádu a jediného problému, věděl jsem, že někdy musím začít padat, ale tohle se mi fakt nehodí.

Vstávám, běžím k motorce, zvedám ji, startuji, chci s ní odjet, ale v bahně prokluzuje. Člověk na kontrolním stanovišti, u kterého se to stalo, se ani nezvedl, pád takzvaně „pohoda džes“.

Kdyby to byla moje vlastní motorka, tak bych ze všeho byl asi i celkem veselý.

Nakonec ji dostanu na kraj asfaltu a odvezu ji blízkým výjezdem do boxů.

Sbíhá se dav zvědavců, snažím se zachovat veselou tvář, situací nadšený nejsem, ale když už v ní jsem, tak nač z toho dělat drama, konstruktivně a s úsměvem vpřed k řešení problému.

Jdu se převléci, vracím se a tuhne mi úsměv nad tabulkami, které zatím snaživě zaměstnanec půjčovny vyplňuje. Pro českého kutila oprava tipuji na 15.000 Kč (boční plast odřený, zadní proražený) s tím, že je holt odřený ještě výfuk a trochu i kombinéza, helma netknutá. U vlastní motorky bych to asi ani neřešil.

S přístupem „všechno do naprosto bezvadného původního stavu“ je to ale o něčem jiném a já si při pohledu na naskakující cílovou částku účtu trénuji ovládání mimiky.

Je to na pytel - podle nějakých tabulek mi naúčtují jakési ceny za opravy, které zhodnotí během 20ti minut. Ale má smysl se dohadovat? Jakou mám možnost argumentovat, že nalakování nemůže stát XX ale maximálně YY ? Podle smluvních podmínek strop spoluúčasti za „totálku“ $4500. Bohužel můj výsledný účet za dva plasty a pár škrábanců už tak daleko této ceně není.

Ono „vše do původního bezvadného stavu“ je u spotřebního zboží dost nepraktická politika, opravit napůl zrušenou motorku by tak asi bylo dražší než pořídit novou.

Takže za mne – takové půjčování okruhové motorky, na kterou neexistuje pojištění, opravdu již nikdy více, a pokud ano, tak za zdaleka jiných podmínek.

Další problém: peníze po mně chtějí hned z karty, což před výplatou a při 4 různých účtech dohromady na místě nedám. Ale domluva se šéfem je nakonec věcná a rozumná, i když mají strach z toho, na kdy mám letenku, do konce týdne se u nich mám zastavit.

Při večeři se mi to všechno honí hlavou, se svědomím se to snažím „uhrát“ na to, že „crash“ byl zadarmo a finance jsou daní za to, že jsem naprosto v pořádku. Tedy tělesně.

Druhý den jedeme do kanceláře v jednom z průmyslových bloků města, kde má agentura dílnu na motorky a zároveň kancelář vlastního závodního týmu.

Opět se nijak vesele necítím, ale chci to všechno vyřešit co nejdřív a v co největším klidu.

S majitelem jsme popovídali o závodění, zážitcích s motorkou a o padání, dal jsem mu najevo to, že z ceny oprav nadšený nejsem, ale že to je počítám asi tak všechno, co s tím můžu dělat.

Vysvětloval mi, že motorku musí uvést technicky i vizuálně zpět do 100% stavu, že ji ani jinak z důvodů dalšího půjčování nemohou nechat, při případném problému a zranění dalšího jezdce by mohli čelit žalobám, že nebyla po bouračce dostatečně opravena.

V kanceláři byli rádi, že k věci přistupuji vstřícně a bez emocí, že prý to není vždy pravidlem; já na druhou stranu byl rád za ten samý věcný přístup z jejich strany.

Ptal jsem se, jaké mají s dohadováním obvykle problémy, nic jiného, než co bych jim sám taky řekl, to ale nebylo.

U celého jednání byla přítomna také pravděpodobně partnerka majitele, paní s velkým vztahem k motorkám a závodění, tak jsme si také popovídali, já zaplatil, co se po mně chtělo, a když jsem na konci své návštěvy vytáhl flašku (blbý socialistický zvyk?) za to, že to vše proběhlo na férové rovině a že mně proti zvyklostem dali na zaplacení čas a pustili mne na čestné slovo domů, tak jsem od oné paní obdržel virtuální medaili za nejhodnějšího člověka, který u nich kdy bouračku vyřizoval.

Dlouho jsem se těšil, že si na vlastní kůži vyzkouším okruh na Phillip Islandu.

Škoda, že to bylo tak doslova.

Jízdu jsem si opravdu užil a já, ani peněženka, na ni jen tak nezapomeneme.

Ale kvůli krásám prostředí a kvůli tomu, co v mém malém lidském světě Phillip Island znamená, dráze samozřejmě takové nedopatření, které se stane maximálně jednou za deset let, odpouštím :-).